Verunčin příběh

Verunka se narodila ve 26+1 týdnu, měřila 31cm a vážila 730g. Přišla na svět předčasně, protože moje tělo nebylo po předchozím porodu Vojtíška v pořádku. Ležela jsem v nemocnici s Verunkou v bříšku několik týdnů, aby se zachránila. 

Osudným se stal den, kdy mi při kontrole na gynekologii sestřička nepřistavila stoleček pod nohy. Jak jsem malá a byla kulatá, sešlápla jsem do prázdna, a praskla mi voda.

I přesto se Verunka narodila jako zdravá holčička a putovala do inkubátoru. Vše vypadalo dobře, doktoři říkali, že jen přibrat na 2000 g a za dva měsíce bychom mohly domů.

Bohužel, v nemocnici Verunce prasklo střevo. Doktoři to nepoznali, protože tehdy ještě neměli přístroj, který by dokázal problém odhalit. Viděli jen podezřelý útvar, který považovali za výrůstek u jater. Léčili ji antibiotiky, ale situace se zhoršovala. Po třech týdnech, kdy se z Verunky stal šedý nafouklý balónek, diagnostikovali těžkou otravu. Do Brna ji převezli doslova za vteřinu dvanáct.

Verunka je obrovská bojovnice a zvládla všechny operace. Do teď má na ně památku v podobě velkých jizev. Měla stomii, při tom prodělala několik operací očí, bez úspěchu. Retinopatie předčasně narozených dětí. Dodnes slyším jak mi říkali, aby neplakala, jinak se utrhne sítnice. Utrhly, obě... Chtěla bych vidět dospělého, který by měl za sebou operaci střev a ještě by se usmíval. Natož takové malé kuřátko aby neplakalo. 

Přesto jsem si 25. července 2008 odvážela Verunku z Brna domů. V uvozovkách, pouze slepou.

Po půl roce přišla další rána – Verunce diagnostikovali epilepsii a dětskou mozkovou obrnu.

Časté hospitalizace na JIP byly strašné. Všelijaké streptokoky a virózy znamenaly neustálé obavy. Ale kolem čtvrtého roku se situace stabilizovala a Verunka začala chodit do rehabilitačního stacionáře, kde měla potřebnou péči – rehabilitaci, muzikoterapii, bazální stimulaci, hipoterapii a později i školu.

Verunka je moc šikovná a statečná. Epilepsie je pod kontrolou, má za sebou další operace – achilovek, očí, kyčlí i obou nohou. Poslední operace v říjnu 2021 měla zajistit lepší chůzi a stoj. Nožičky se narovnaly, ale úplně zapomněla, že se někdy sama uměla postavit, že někdy lozila po kolínkách a došlo k velkému zhoršení skoliózy, což teď znamená, že sice má nožičky krásně rovné, ale jednu nohu kratší a jednu delší. I přesto, že to takto má, tak když se na nožičky s pomocí postaví, chození ji velmi baví. A to je obrovská motivace.  

Pro Verunku je cvičení nutné. Slepota je velkou překážkou ve vývoji, sama se nenají, neobleče, nikam nedostane. I přesto nepřestávám věřit, že nás čeká ještě spousta zázraků.

Jedním ze zázraků mého života je narození úžasného zdravého syna Vítka. Vítek mi ukázal jak vypadá mateřství, jaké to je si přivést domů miminko, jaké je to kojit, jaké to je, když vás vidí, jaké to je, když začnou první slůvka, první krůčky... zkrátka mi ukázal jaké to je mít zdravé dítě. Vítek Verunku miluje a Verunka jeho... jsou štěstím a sluncem mého života.

Verunka je dnes velká slečna. Je jí šestnáct let, ale podle vyšetření odpovídá osmnáctiměsíčnímu dítěti. Navštěvuje speciální školu v Uherském Hradišti, kde jsou úžasné paní učitelky a asistentky. Chodí na pravidelné rehabilitace, plavání a neurorehabilitační terapie. Tyto terapie jsou finančně náročné, stejně jako pečovatelské služby, které využívám. Říkám jim "tety na hlídání" – jsou nepostradatelné.

Bohužel je tato služba také velmi finančně náročná a protože jde o státní zařízení, dostávají celý Verunčin příspěvek na péči a ještě musím hradit stravné, které měsíčně stojí také vysokou částku. Jenže bez této pomoci bych nemohla chodit do práce a ani se věnovat Vítkovi jak by si zasloužil. Nemohla bych nic, ani onemocnět, natož si odpočinout..

Verunka je obrovský mazlík, smíšek, sluníčko, které dodává energii. Je fantastický úžasná. Jsem hrdá maminka, že mám tak nádhernou dceru. 

Dala jsem ji jméno Veronika, protože Veronika znamená "VÍTĚZSTVÍ" .

Benefiční ples pro Verunku