Vojtíšek

Vojtíškův příběh

Vojtíšek se narodil 21. dubna 2007.

Byl z třetího umělého oplodnění, protože předtím jsem dvakrát potratila. Dítě jsme se snažili počít přirozenou cestou, ale bez úspěchu. Při vyšetření na klinice ve Zlíně nám lékaři sdělili, že exmanžel je neplodný, a tak jsme podstoupili umělé oplodnění.

Těhotenství provázely komplikace, které vyústily v předčasný porod ve 31. týdnu. Když se Vojtíšek narodil, nebyla jsem schopná ho ani přivítat na světě. Nepoložili mi ho na hruď, nic jsem nevnímala. Ztratila jsem se… Černá placenta, která zůstala ve mně, způsobila silné krvácení, a lékaři mě okamžitě brali na sál. Po návratu do života, po probuzení jsem se sotva vzpamatovávala. Všechny myšlenky však směřovaly k Vojtíškovi, kterého jsem chodila navštěvovat na JIP.

Vojtíškův život byl bohužel velmi krátký. Strávil pouhý týden v inkubátoru, napojený na plicní ventilaci. Neměla jsem možnost ho pohladit ani pochovat v náruči, když žil. 

Dne 28. dubna 2007 mi ve 2:30 ráno zazvonil telefon. Ještě než jsem ho vzala, vyslovila jsem: "Vojtíšek umřel." Na druhé straně mi oznámili, že se můžeme přijet rozloučit. Zprvu jsem nebyla schopná se pohnout, ale kolem šesté ráno jsme vyrazili.

V nemocnici ve Zlíně jsem u výtahu potkala muže s černou bedýnkou na nářadí. Měla jsem zvláštní pocit, ale neměla jsem čas přemýšlet, co to znamená. Jak jsme se blížili k oddělení, zjistila jsem, že jde stejným směrem jako my. V tu chvíli mi došlo, že jde pro Vojtíška… Ten pocit byl šílený. Nešlo o tu bedýnku, ale o to, jak málo stačilo, a nestihla bych se rozloučit.

Vojtíška jsem si poprvé pochovala až po jeho smrti, mrtvého. Jeho drobné tělíčko, které nedostalo šanci na život… Tento okamžik zůstane navždy hluboko v mém srdci. Pro maminku první dítě... dodnes cítím tu šílenou bezmoc, bolest, která mým srdcem šla. 

S láskou na něj vzpomínám a posílám mu nahoru pohlazení a políbení. Vojtíšku, už je vás tam nahoře tolik, tolik andílků, kteří mi chybí...

Píšu tyto řádky se slzami v očích, protože žádný čas nedokáže zahojit takové rány. Život ale jde dál. Minulost je minulostí – je učitelem, ze kterého si odnášíme zkušenosti. A je na nás, jak se rozhodneme jít dál.

Lidé, kteří mě znají, vědí, že tímto mé trápení neskončilo. Život si pro mě připravil další zkoušky. Přesto se nevzdávám. S láskou jde zvládnout vše.

Láska, kterou nosíme v srdci, je nejsilnějším lékem. Má neuvěřitelnou sílu, dokáže zázraky. Musela jsem ujít více než patnáct let, abych mohla tyto řádky napsat.

Občas, někdy i často, pláču. Mám pocit, že už nemohu, že už je toho dost. Ale pak se podívám kolem sebe a vidím, že všechno má smysl.